Nejdříve bych chtěl ospravedlnit přítomnost mé osoby zde. Nejsem zde jako radikál. Nejsem zde jako socialista. Nejsem zde jako progresista. Jsem zde jako marxista, který hlasuje pro Komunistickou stranu Itálie (KSI) a vkládá naděje do nové generace komunistů, tak jako je vkládá do radikálů. To jest s tolikerou vůli a iracionalitou a možná volbou, které umožňují oklamat – možná jedním okem u Wittgensteina – skutečnost, abychom o ní mohli svobodně přemýšlet. Například: KSI oficiálně tvrdí, že již přijímá, a sine die, demokratickou praxi. Takže nemusím mít pochybnosti: není to jistě demokratická praxe, kodifikovaná a konvencionalizovaná užíváním v těchto třech desetiletích, na kterou odkazuje KSI: odkazuje nepochybně na demokratickou praxi myšlenou v originální čistotě své formy, nebo, pokud chceme, ve svém formálním paktu.

K laické víře demokracie. Bylo by samodegradací podezírat, že KSI odkazuje k demokratičnosti křesťanských demokratů; a nemůže se tedy chápat, že KSI se odkazuje k demokratičnosti, například, radikálů.
 

Paragraf první

A)  Nejpůvabnější osoby jsou ty, které neví, že mají práva.
B) Jsou půvabné také osoby, které přesto, že ví, že mají práva, se jich nedožadují anebo přímo se jich vzdají.
C)  Jsou docela sympatické ty osoby, které bojují za práva ostatních (především těch, kteří neví, že je mají)
D)  Existují v naší společnosti vykořisťovaní a vykořisťovatelé. A tedy o hodně hůře pro vykořisťovatele.
E)   Existují intelektuálové, intelektuálové angažovaní, kteří považují za svůj úkol a úkol cizích dát vědět půvabným lidem, kteří to neví, že mají práva; podněcovat půvabné lidi, kteří vědí, že mají práva a vzdávají se jich, aby se jich nevzdávali; tlačit všechny aby pociťovali historický impulz boje za práva ostatních; a nakonec považovat za neobratitelný a mimo jakoukoliv diskuzi fakt, že mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli ti nešťastní jsou vykořisťovaní. Mezi těmito intelektuály, kteří již více než jedno století si vzali na sebe tuto roli se v posledních letech jasně oddělily skupiny zvlášť zapálených udělat z této role roli extremistickou. Odkazuji tedy na extrémisty, mladé a na jejich staré pochlebníky. Tito extrémisté (chci se zabývat pouze nejlepšími z nich) si kladou jako prvotní a základní cíl rozšiřovat mezi lidmi, řekl bych, apoštolsky, vědomí vlastních práv. Dělají to s rozhodností, zuřivostí, zoufalstvím, optimistickou trpělivostí nebo výbušnou netrpělivostí, podle případů. A vzhledem k tomu, že se nejedná jenom o vzbuzení (v půvabných nevědomých lidech) vědomí vlastních práv, ale také touhy je získat, propaganda nemůže být jinak než pragmatická.
 

Paragraf druhý

Neposlušný pokřivené vůli profesionálních historiků a politiků, kromě té římských feministek – vůle, která by mě ráda odsunula do Elicony přesně tak jako mafiány do Ustiky – jeden večer jsem byl přítomen politické debatě v jednom městě na Severu. Jak se poté vždy stane, skupina mladých chtěla pokračovat v debatě na ulici, za teplé noci plné zpěvů. Mezi mladými byl jeden Řek. Který byl právě jedním ze „sympatických“ marxistů, o kterých jsem mluvil. 
Na dně plné sympatie se ovšem manifestačně přidružovaly všechny nejviditelnější chyby extrémistické rétoriky a subkultury. Byl to „adolescent“ trošku špinavý v oblékání; možná přímo trošku uličník: ale, stejně tak, měl vousy jako pravý myslitel, něco mezi Menipem a Aramisem; ale vlasy, dlouhé až na záda, opravovaly eventuální gestikulační a patetickou funkci vousů, s něčím exotickým a iracionálním: narážka na brahmánskou filozofii s naivní namyšleností gurumparamparů. Mladý Řek prožíval tuto svou rétoriku a úplně mu chyběla sebekritika: nevěděl, že je má, ty své znaky tak viditelné, a v tomto byl půvabný jako ti, kdo nevědí, že mají práva...
Mezi jeho chybami prožívanými tak cukrkandlově, na největší jistě bylo nadání rozšiřovat mezi lidmi („občas trochu“, říkal: pro něj byl život něco dlouhého, skoro bez konce) vědomí vlastních práv a vůle za ně bojovat.
A tedy zde je ta enormita, jak jsem jí pochopil v tom řeckém studentovi, zhmotněná v jeho nevědomé osobě.
Skrze marxismus, apoštolát mladých extrémistů vytržených buržoů – apoštolát pro vědomí si práv a vůle je uskutečnit – nebylo to nic jiného než nevědomý vztek chudého buržoi proti buržoovi bohatému, buržoi mladého proti buržoovi starému, buržoi slabého proti buržoovi mocnému, buržoi malého proti buržoovi velkému.
Je to nevědomá občanská válka – maskovaná třídním bojem – uvnitř pekla buržoazního vědomí. (Připomeňme si dobře: mluvím o extrémistech, ne o komunistech). Půvabné osoby, které neví, že mají práva, nebo osoby, které to vědí, ale vzdávají se jich – v této maskované občanské válce – mají jednu velmi známou a starobylou funkci: být masem na porážku.
S nevědomým pokrytectvím jsou využíváni, především, jako subjekty přesunu, který osvobozuje svědomí tíže závisti a ekonomické zloby; a v druhé řadě jsou vypouštěni mladými buržoi, chudými, nejistými a fanatickými, jako armáda „čistých“ pariů, do nevědomě nečistého boje, právě s buržoi starými, bohatými, jistými a fašisty. Abychom si rozuměli: řecký student, kterého jsem si vzal jako symbol byl v každém případě (kromě vzhledem k divoké pravdě) také „čistým“, jako chudí. A tato „čistota“ nebyla způsobená ničím jiným než „radikalismem“, který v něm byl.
 

Paragraf třetí

Protože je čas to říct: práva, o kterých tady mluvím jsou „občanská práva“ která, mimo striktně demokratický kontext, jak to mohl být ideál puritánské demokracie v Anglii nebo ve Spojených státech – nebo laické ve Francii – přijali třídní odstínění. Socialistická italianizace „občanských práv nemohla osudově (historicky) jinak než že se vulgarizovala. A vskutku: extrémista, který učí ostatní mít práva, co učí? Učí, že ten, kdo slouží má stejná práva jako ten, kdo rozkazuje. Extrémista, který učí ostatní bojovat za získání svých práv, co učí? Učí, že se musí využívat stejných práv pánů. Extremista, který učí ostatní, že ti, kteří jsou vykořisťováni vykořisťovateli jsou nešťastní, co učí? Učí, že je potřeba předstírat stejnou radost vykořisťovatelů. Výsledek, ke kterému se eventuelně dojde je tedy sjednocení: tedy v nejlepším případě demokratizace ve smyslu buržoazním. Tragédie extrémistů spočívá v tom, že vrátili zpět boj, který oni slovně popisují jako revoluční marxisticko-leninský, do fáze starého občanského boje jako buržoazie: základního jako samotné existence buržoazie. Uskutečnění vlastních práv nedělá nic jiného než podporuje toho, kdo je má na buržoazním stupni.
 

Paragraf čtvrtý

V jakém smyslu třídní vědomí nemá nic společného s vědomím marxistizovaných občanských práv? V jakém smyslu KSI nemá nic společného s extrémisty (i když občas, díky staré byrokratické diplomacii je volá k sobě: tak, že například kodifikovalo osmašedesátý rok v rovině s Odbojem?) Je to docela jednoduché, jestliže extrémisté bojují za marxistizovaná občanská práva pragmaticky, ve jménu, jak jsem řekl, konečného sjednocení mezi vykořisťovaným a vykořisťovatelem, naproti tomu komunisté bojují za občanská práva ve jménu různosti. Různosti (ne jednoduché alternativy, která vlastní přirozeností vylučuje každou možnou asimilaci vykořisťovaných s vykořisťovateli. Třídní boj byl doteď též bojem o převahu jiné formy života (abychom ještě citovali Wittgensteina potenciálního antropologa), tedy jiné kultury. Vskutku je pravda, že ty dvě třídy v boji byly – jak to říct? – rasově odlišné. A ve skutečnosti, v podstatě, tím ještě jsou. V plném věku Konzumu.
 

Paragraf pátý

Všichni vědí, že když „vykořisťovatelé“ (skrze „vykořisťované“) vyrábějí zboží, vytvářejí ve skutečnosti lidství (sociální vztahy). „Vykořisťovatelé“ druhé průmyslové revoluce (nazývané jinak konzumismem: tedy velké množství, přebývající statky, hédonistická funkce) vyrábějí nové zboží: tedy vyrábějí nové lidství (nové sociální vztahy).
Teď, během asi dvou století jeho historie, první průmyslová revoluce vyprodukovala vždy proměnlivé sociální vztahy. Důkaz? Důkaz je dán základní jistotou proměnlivých sociálních vztahů v těch, kteří bojovali ve jménu revoluční různosti. Oni nikdy nestavěli proti ekonomii a kultuře kapitalismu alternativu, ale právě různost. Různost, která by radikálně změnila existující sociální vztahy: neboli, řečeno antropologicky, existující kulturu.
V základě „sociální vztah“, který se vtěloval do vztahu mezi nevolníka a feudála, nebyl pak tak odlišný od toho, který se vtěloval do vztahu mezi dělníka a průmyslového vlastníka: a tedy jedná se o „sociální vztahy“, které se projevily stejně proměnlivé.
Ale jestliže druhá průmyslová revoluce – skrze nové obrovské možnosti, které se jí nabízí – by vyráběla odteď „sociální vztahy“ neměnné? Toto je velká a možná tragická otázka, kterou si musíme dnes položit. A toto je definitivně smysl úplné buržoazizace, která se objevuje ve všech státech: definitivně ve velkých kapitalistických zemích, dramaticky v Itálii.
Z tohoto úhlu pohledu perspektivy Kapitálu vypadají růžově. Potřeby vyvolané starým kapitalismem byly v podstatě hodně podobné primárním potřebám. Zatímco potřeby, které může vyvolávat nový kapitalismus, jsou úplně a perfektně neužitečné a umělé. To je proč skrze tyto by se nový kapitalismus neomezoval na historickou proměnu jednoho typu člověka: ale celého lidstva. Je potřeba doplnit, že konzumismus může vytvářet neměnné „sociální vztahy“ jak vytvořením, v nejhorším případě na místo starého klero-fašismu nového techno-fašismu (který by se mohl realizovat jen za předpokladu, že by se nazýval antifašismem) nebo, jak je čím dál pravděpodobnější, vytvořením jako kontextu k vlastní hédonistické ideologii kontext falešné tolerance a falešného laicismu: falešné realizace, tedy, občanských práv.
V obou případech by prostor pro skutečnou různost byl zúžen na utopii a na vzpomínku: redukcí funkce marxistických stran na funkci sociáldemokratickou, nebo také, z historického pohledu, úplně novou.
 

Paragraf šestý

Drahý Pannello, drahý Spadaccio, drazí přátelé radikálové, trpěliví jako svatí a tedy také se mnou: různost není jen vědomí třídy a vědomí revolučního marxistického boje. Různost existuje také sama o sobě v kapitalistické entropii. Tam se ona těší (nebo lépe řečeno trpí, často hrozně trpí) ze své konkrétnosti, domýšlivosti. To, co je, a to co je v ní, jsou dva kulturní ukazatele. Mezi těmito dvěma ukazateli existuje vztah zneužití, často právě, hrozný. Transformovat jejich vztah na vztah dialektický je funkce, až dodnes, marxistická: dialektický vztah mezi kulturou dominantní a kulturou ovládanou. Tento dialektický vztah by nebyl tedy už možný tam, kde by kultura ovládaná vymizela, byla zničena, zakázána, jak vy říkáte. Tedy, je potřeba bojovat za uchování všech forem, vysoké a nízké. A to je to, co jste dělali ve všech těchto letech, hlavně v těch posledních. A podařilo se vám najít vysoké a nízké formy kultury všude: v centru města a v těch nejvzdálenějších koutech, nejmrtvějších, nejméně frekventovaných. Neměli jste žádný lidský respekt, žádnou falešnou důstojnost, nepodlehli jste žádnému vydírání. Neměli jste strach ani z prostitutek ani z celníků ani – tím říkáme vše – fašistů.
 

Paragraf sedmý

Občanská práva jsou v zásadě práva ostatních. Teď říct různost je vyslovit skoro neomezený koncept. Ve vaší mírnosti a neústupnosti jste nerozlišovali. Zainteresovali jste se až na dno pro každou možnou různost. Ale je potřeba zmínit jedno pozorování. Je různost, která se týká většiny a různost, která se týká menšin. Problém, který se týká zničení kultury ovládané třídy, jako eliminace dialektické různosti a tedy hrozivé, je problémem který se týká většiny. Problém rozvodů je problém, který se týká většiny. Problém potratů je problém většiny. A vskutku dělníci a rolníci, manželé a manželky, otcové a matky tvoří většinu. Co se týká všeobecné podpory různosti, v rámci rozvodů a potratů jste získali mnohá vítězství. To – a vy to víte moc dobře – znamená velké nebezpečí. Pro vás – a vy víte velmi dobře, jak reagovat – ale také pro celou zemi, která ale, speciálně na kulturní úrovni, která by měla být nejvyšší, reaguje zpravidla špatně.
Co tím chci říct?
Skrze marxistizované přijetí občanských práv ze strany extrémistů – o kterém jsem mluvil v předchozích paragrafech mého projevu – občanská práva vstoupila nejen do jejich svědomí, ale i do dynamiky celé řídící třídy progresivně smýšlejících. Nemluvím o vašich sympatizantech. Nemluvím o těch, které jste zastihli v místech nejvzdálenějších a nejrůznějších: fakt, na který jste náležitě hrdí. Mluvím o socialistických intelektuálech, o intelektuálech komunistických, o katolických levicových intelektuálech a všeobecně o intelektuálech, sic et simpliciter: v této mase intelektuálů – skrze vaše úspěchy – vaše nepravidelná vášeň pro svobodu byla kodifikována, získala jistotu konformismu a dokonce (skrze „model“ imitovaný mladými extrémisty) terorismu a demagogie. 
 

Paragraf osmý

Vím, že říkám velmi závažné věci. Z druhé strany je to nevyhnutelné. Jestliže by to nebylo, co bych sem přišel dělat? Nastiňuji vám – ve chvíli oprávněné euforie levice – to, co je pro mě největší a nejhorší nebezpečí, které očekává specielně nás intelektuály v nejbližší budoucnosti. Nová trahison des clercs: nové přijetí a nové připojení; nové postoupení završenému faktu; nový režim i když zatím jen jako nová kultura a nová kvalita života.
Zpětně si připomeňme, co jsem říkal na konci pátého paragrafu: konzumismus může učinit neměnnými nové sociální vztahy vyjádřené novým způsobem výroby, „vytvářením jako kontextu ke své hédonistické ideologii kontext falešné tolerance a falešného laicismu: tedy falešné realizace občanských práv.“
Teď masa intelektuálů, která si od vás vypůjčila, skrze pragmatickou marxistizaci extrémistů, boj za občanská práva učinila ho součástí vlastního progresivního zákoníku nebo levicového konformismu, nehraje nic jiného než hru moci: čím více je progresivní intelektuál fanaticky přesvědčen o dobrotě svého příspěvku k realizaci občanských práv, tím více přijímá sociáldemokratickou funkci, kterou mu moc vnucuje a zakazuje, skrze falešnou a totalitní realizaci občanských práv, každou skutečnou různost. Tedy taková moc se fakticky přiklání k přijetí progresivních intelektuálů jako svých duchovních. A oni již dali této viditelné moci jasný důkaz o přijetí vstrčením do kapsy neviditelné průkazky. Proti tomuto všemu nesmíte dělat nic jiného (myslím si) než pokračovat a být jednoduše sami sebou: což znamená být neustále nepoznatelní. Ihned zapomenout na velké úspěchy: a nebojácně pokračovat, tvrdošíjně, věčně protikladní, v ucházení se, chtění a identifikaci s odlišným; ve skandalizování a v rouhání se.